Deniska

Ve vlaku jsme se rozdělili, protože prefekti museli do prvního vagonu. My ostaní jsme šli do našeho kupé. Mysleli jsme, že je volné, ale když jsme tam vešli, slyšeli jsme zvuky, hlasy.

„Zmijozeláci,“ zasyčel někdo.

Tak jsem tedy zrychlila a se vztyčenou hůlkou vešla dovnitř. Seděla tam banda nejotravnějších lidí z našeho ročníku a vévodila jim Cisi Blaisová.

„Vypadněte,“ řekla jsem nevítaným hostům.

Cisi (příšerné jméno) vstala. Byla asi o hlavu větší a o dost širší než já, ale nelekla jsem se.

„Ale proč? Byli jsme tu dřív a vůbec se nám nechce,“ odvětila.

„No, víš, jestli chceš dopadnout, jako tvůj kamarádíček ze sedmého ročníku…“ Seslala jsem na něj nějakou kletbu na růst chlupů v nose.

„Fajn, fajn, pochopili jsme, a hlavně dejchej,“ řekla rádoby vtipně zmijozelačka.

Vytáhla jsem hůlku, ale to už se pakovali. Když vyšli ven mávla jsem jí a stalo se z ní gumové kuře.

„Je praktické mít za příbuzné Freda a George,“ zasmála jsem se.

Hráli jme kouzelnické šachy a bavili se. Po příchodu prefektů jsme však zbystřili, abychom zjistili, na koho si dát pozor.

„Takže,“ začala Tina. „Nejdřív jsme se seznámili s ostatními prefekty, za Havraspár to je nějaká Changová a Finnigan, v Mrzimoru jsou to Kim a Tim, ale příjmení si nepamatuju a ve Zmijozel je to Georgova sestřenice Milisand a její amant Christopher, prostě H-O-R-O-R. Pak nám primusové říkali o našich povinnostech, pak říkali, ať hlídáme chodbičky ale...“

Všichni jsme se zasmáli. Tak jsme si povídali vtipy a příběhy ze života a veselé historky z natáčení, že? Haha...

Kolem poledne přijela paní s vozíkem se sladkostmi, tak jsme si koupili žabičky, Bertíkovy lentilky tisíckrát jinak a nějaké nové cukrovinky od F&G, šokové žvýkačky. Radím vám, nekupujte si to. Dostanete šok do pusy, když to nečekáte a dá vám to prostě ránu.

Takhle plynula celá cesta, teda až na to, že na sebe metali nějací třeťáci kletby a za Jackem přišla nějaká holka, se kterou asi na hodinu odešel. Když se vrátil tvářil se velmi, velmi rozzuřeně. Zeptali jsme se tedy, co se stalo. Odpověděl, že ho ta holka dotáhla do kupé a tam ho zamkla a donutila, aby on a její kamarádky hráli flašku. Vykroutil se z toho jenom díky tomu, že řekl, že už někoho má. Tak ho div nevyhodily. Smáli jsme se tomu až na nádraží.

Přehodili jsme přes sebe hábity a vyšli ven na ztemnělé nástupiště. Do kočárů jsme se museli rozdělit a to tak, že Kate jela s Tinou, Jamesem a Georgem a já musela jet sama s Jackem. Bylo mi divné, že k nám nikdo už nenastoupil, ale rozhodně mi to nevadilo. Chtěla jsem se ho už dlouho zeptat na jednu věc, tedy ne dlouho, ale stejně jsem chtěla.

„Koho si myslel tím, jak si těm holkám řekl, že už někoho máš?“ zeptala jsem se.

Udiveně se na mě kouknul a pak začal mluvit: „Myslel jsem-“ zbytek nedořekl, protože z ničeho nic se náš kočár převrhl a my spadli do jezera. To je to poslední, co si pamatuju, pak už jenom černo a černo...

Dočkej času na pokračování, myšleno na člověka, který ví, že je to o něm...